I'm the lucky one today

Z dneška mám smíšené pocity. Z počátku dne jako by se mě někdo snažil vyvodit z míry: nevzbudil mě budík, nestihla jsem si udělat pomerančovou šťávu (!), bezdůvodně mě vytáčela jedna z mých oblíbených učitelek... a pak se vše obrátilo o 180°, snědla jsem si svůj pomeranč, hýřila optimismem, zjistila, že máme dvouhodinovou přednášku o Holocaustu s člověkem, který přežil Osvětím, místo těláku a tolika obávaných běžek, jsme měli teoretickou hodinu (nicnedělání) a pak chvíli i fotbal. 

Po škole jsem běžela rovnou do fitka, kde jsem si dnes jela snad jen hoďku, ale zato intenzivněji, než kdy předtím, cítím každý sval na těle. V šatně jsem prohodila pár slov s neskutečně sympatickou paní (jak já zbožňuju navazovat kontakt s nejvíc random lidmi). Hned z fitka jsem běžela do drogérky, kde jsem chtěla původně jen zabít čas, ale to bych nebyla já, kdybych neuviděla mega retro sluneční brýle, které mě tam sváděly už od léta. Samozřejmě jsem jim neodolala a koupila je, byly ve slevě za stovku (původně tři sta), první úspěch!
 Libově sladěné s mým nejoblíbenějším županem, samozřejmě. 

Pak jsem namířila do dalšího obchodu, protože mi pořád zbývalo trochu času. Obdivovala jsem dekoraci do kuchyně (tohle já běžně dělávám, zbožňuju totiž zařizování domácnosti), zahlédla jsem v dálce i oddělení s oblečením, což mě překvapilo, a tak jsem se šla podívat. Prohlížím věci a po tuctu nezajímavých věcí, které bych ani nezkusila, jsem uviděla košili v odstínu khaki, byla i v modrém. Můj problém je ten, že mám po tátovi široká ramena, a tak jednoduše mívám s výběrem košile problém. Sáhla jsem po ní a najednou jsem si všimla visačky, kterou znám, visačky ze Zary! Byla na ní cena 39 euro, byla propojená s visačkou z onoho obchodu, kde byla cena 180,- kč. Šla jsem si jí z legrace zkusit a povím vám, v životě jsem se v žádné košili necítila tak dobře. Hned jsem jí hodila do košíku a běžela k pokladně, kde jsem zjistila, že platím nějakým zázrakem jen 119,- kč. Takže z původních 1000 kč, které bych za ní dala v Zaře, jsem jí pořídila v naprosto jiném obchodě, kde neměla co dělat... za desetinu ceny. Nemám tušení, kde se tam vzala, ale nejspíš to tam začnu chodit obhlížet častěji. 

Věděla jsem, že když přijdu domů a řeknu o tom štěstí mamce, bude částečně zklamaná, že jsem to objevila já a ne ona, a tak jsem jí cestou koupila kovovou retro dózu na kafe, kterou vyfocenou nemám, ale možná jí sem hodím příště. 

Máme doma téměř na každém okně orchideje, vypadají sice krásně, ale cítím se u nás pomalu jak v květinářství. Na druhé fotce můžete vidět můj stojan na kreslení, který mi prozatím slouží jako stojan pro mé perlové srdce, které jsem dostala od tety k (snad se nepletu) patnáctým narozeninám. Vzhledem k tomu, že mi letos táhne už na osmnáct, tak je to už nějaký ten pátek zpátky. 

Já se jdu učit, možná si hodím ještě pár sérii na zadek (haha) a zahájím zimní spánek
 v sauně nebo vaně, odkud mě už nikdo nikdy nedostane. Tak zase příště, pa! :-)

Tera